Zářivý fenomén

17.04.2015 20:37

Úvod a cíl práce

Ve 20. století byla architektura ovlivněna zejména rozvojem průmyslu, který sebou přinesl dynamický vývoj a změny společnosti. Pro celé 20. století je typická práce s novými materiály (ocel, sklo), které díky svým vlastnostem umožňují hledat nová řešení. Již od počátku století usilují zejména mladí architekti o radikální změnu v architektonickém myšlení.

Za první náznak takové změny v českých zemích považuji pozdní tzv. lineární či geometrizující secesi, která omezuje dekor na minimum. Hlavní myšlenky pozdní secese pak plně rozvinul kubismus, jehož architektonická varianta je specifická pro české země. Následuje rondokubismus, který velmi dobře zareagoval na společenskou poptávku Československé republiky po reprezentativní architektuře vyjadřující sebevědomí a bohatství nového státu a jeho obyvatel. Rondokubismus (nazývaný také „obloučkový“ či „národní“ sloh) se stal velmi populárním stavebním stylem a uplatnil se nejen na velkorysých státních a firemních budovách, ale i na běžných činžovních domech.

Za skutečnou změnu v architektuře 20. století však považuji funkcionalismus, který umožňoval nejen ekonomické a praktické řešení pro veřejné stavby, tj. pro veřejné a firemní budovy, banky, obchodní domy, kavárny a kina, ale i pro školy, sokolovny (tělocvičny), pohodlné činžovní domy (často již s výtahy, garážemi a terasami) a noblesní vily.

Typickým příkladem funkcionalismu v Česku je vybudování města Zlína. Když v roce 1935 navštívil Zlín geniální francouzský architekt Le Corbusier, specifický styl místní architektury mu učaroval. "Zlín jest zářivým fenoménem," prohlásil uznale muž, považovaný za jednu z legend funkcionalismu.[1]

Ve své práci se zaměřím na přiblížení „baťovské“ architektury Zlína - prvního ryze funkcionalistického města na světě, které je právem označováno za jeden z památníků moderní architektury a urbanismu a dílo mezinárodního významu.

 

Funkcionalistické stavby – baťovská doba

Přestože první zmínky o Zlíně pochází již ze 14. století, kdy byl znám jako středisko samostatného feudálního panství, pro rozvoj města je velmi důležitý až rok 1894, kdy zde založil svou obuvnickou firmu podnikatel Tomáš Baťa a z ní v průběhu několika let vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik.

Baťův koncern produkoval nejen boty, ale rozvíjely se tu i strojírny, gumárny, chemická výroba, stavebnictví a řada dalších oborů. S růstem závodů se dynamicky rozrůstalo i město. Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem.

Rozvoj města byl ovlivněn především přírodními podmínkami a polohou města v údolí s řekou Dřevnicí. Podél řeky se rozvinula silniční a železniční doprava, spojující Zlín a Otrokovice. Okolo dopravních tepen se pak v novém Baťově městě rozvíjela výroba, na kterou navazoval pás obytné zástavby a občanské a společenské vybavenosti a následně pás zeleně s možností rekreace.

V tomto uspořádání shledávám nejen uplatnění teorie tzv. lineárního města[2] a teorie tzv. pásmového města[3], ale zejména uplatnění projektu ideálního průmyslového města[4] podle Tony Garniera, jehož myšlenky byly mezníkem ve vývoji moderního urbanismu.

Tomáš Baťa založil a rozvíjel své město s vizí, jejímž základem byla teorie anglických zahradních měst, kterou propagoval Ebenezer Howard[5].

Rozmach obuvnické výroby firmy Baťa vyvolal potřebu výstavby nových výrobních objektů. Důraz byl kladen na rychlou, ekonomickou a flexibilní stavbu, která bude schopna operativně se přizpůsobit změnám ve výrobních procesech firmy. Toto bylo vyřešeno využitím standardizace a typizace výstavby. Vznikají typické „baťovské“ tovární budovy, v nichž byl jako základní stavební modul zvolen železobetonový skelet o rozměrech 6,15m x 6,15m, který byl posléze aplikován téměř na všechny dílčí stavby ve Zlíně, realizované firmou Baťa, i v satelitech po celém světě.

Tomáš Baťa, který zastával od roku 1923 až do své smrti v r. 1932 úřad starosty Zlína, se nezaměřil pouze na svou továrnu a bydlení a zdravotní zázemí pro dělníky, ale cílevědomě budoval i na obchodní a dopravní síť, služby, kulturní a sportovní vyžití obyvatel. Rozvoj Zlína ovlivňovali architekti světových jmen. Baťa do tehdejšího Československa pozval i slavného Le Corbusiera a prof. Jana Kotěru. Zásadní podíl na vzhledu města však měli architekti Vladimír Karfík a František Lydie Gahura. Město se postupně měnilo na aglomeraci plnou funkcionalistické architektury.

Prvními návrhy dělnické kolonie pověřil Baťa již v roce 1915 prof. Jana Kotěru. Podle jeho regulačního plánu z roku 1918 byla, vzhledem k hospodářské krizi po roce 1920, realizována pouze část. Autorem následujícího regulačního plánu z roku 1921 je zlínský rodák František Lydie Gahura. Podle jeho návrhu byly postupně vystavěny obytné dělnické čtvrti Letná a  Nad ovčírnou (1926) a ve východní části města čtvrti Zálešná, Podvesná, Díly a část Lesní čtvrti (1927-1931). Zde rovněž byla roku 1927 započata výstavba městské nemocnice.

Před hlavní bránu továrny navrhl hlavní architekt města, F.L. Gahura, městské centrum - Náměstí Práce. Podél křížení hlavních městských urbanistických os pak situoval všechny stavby občanské vybavenosti - tržnici (1927), obchodní dům (1932, arch. Karfík), Společenský dům - dnes hotel Moskva (1933, arch. Karfík), Velké kino (1933). Podélnou osu na východě náměstí uzavíraly školy situované do půdorysu otevřeného „V“. Celý školský areál byl dobudován v roce 1933 podle projektů arch. Miroslava Lorence. Severojižní osu baťovského centra tvořil zelený prospekt, stoupající jižním směrem, v jehož okolí byly v letech 1928 -1937 vystavěny internáty a v roce 1936-1938 dva objekty Studijního ústavu.

Po tragické smrti Tomáše Bati, byl na vrcholu zeleného prospektu (na jeho ose) postaven v roce 1933, podle návrhu F.L. Gahury, památník T. Bati (dnes Dům umění), který je považován za vrcholné Gahurovo dílo.

Důsledným pokračovatelem díla, myšlenek a ideí Tomáše Bati se stal jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Pro vedení projekčního oddělení firmy Baťa získal významného architekta Vladimíra Karfíka, který absolvoval praxi u F. L. Wrighta a Le Corbusiera. Architekt Karfík ve Zlíně navrhuje, mimo objekty občanské a bytové, také řadu atypických rodinných domků. Jeho vrcholným dílem je správní budova továrního areálu - budova č. 21 z roku 1938, tzv. „mrakodrap“.

 

Správní budova firmy Baťa – Baťův mrakodrap – „21“

Tato 17. podlažní budova byla, ve své době, druhou nejvyšší budovou v Evropě a stala se tak symbolem Zlína. I v současnosti je jednou z jeho dominant. Byla zařazena mezi kulturní památky České republiky a současně mezi osm nejvýznamnějších památek české architektury 20. století.

U tohoto objektu, stejně jako u většiny dalších budov stavěných firmou Baťa, byl použit standardní zlínský modul 6,15 × 6,15 m (rozměr podlaží 80m x 20 m). Železobetonovou konstrukci mrakodrapu tvoří spirálově armované kruhové sloupy, příčné průvlaky a podélné stropní trámy. Konstrukční výška podlaží je 4,5 m. Okna jsou z oceli, jsou dvojitá s vnitřní roletou. Nelze je otevřít; jejich součástí je pouze úzký ventilační proužek nahoře a dole. Dělicí příčky v interiéru budovy byly sestaveny z modulových dílů (plných a prosklených), pouze u výtahů, umýváren či strojoven byly použity zděné příčky.

V suterénu budovy byl umístěn ústřední firemní archiv, strojovna, elektrorozvodna, sklady a dvě telefonní ústředny. V přízemí byla velká komunikační hala o rozměrech 24 × 6 m., 1. až 14. podlaží obsahuje tzv. „kancelářskou krajinu“ - velkoprostorové kanceláře s kapacitou pro 200 pracovníků na jedno patro. V reprezentativní 8. etáži, která byla vyhrazena pro vedení firmy, byly noblesní interiéry ve stylu art deco. Do 15. etáže byl situován sál pro konference a předvádění výrobků, v následujícím patře byla střešní vyhlídková zahrada s květinovými záhony a fontánou. Nejvyšší patro objektu tvoří nástavba se strojovnou klimatizace, dílnami pro údržbáře a vodními rezervoáry. Pánské toalety byly situovány v každém patře, dámské pouze ve druhém a devátém podlaží.

Všechny vertikální komunikační cesty jsou řešeny mimo základní půdorys budovy. Pro dopravu zaměstnanců sloužily 4 výtahy; jeden z nich expresní, který byl určen návštěvníkům firmy. V budově jsou celkem tři schodiště minimální možné šířky. Pohyb mezi dvěma sousedními patry zajišťoval páternoster. V mrakodrapu byl dále nákladní výtah s kovovou klecí, listovní a balíkový výtah s automatickým vyklápěním typu páternoster (podobnost s potrubní poštou) a dálnopis. Řešen zde byl i shoz na smetí a papír, který v suterénu ústil do sběrače s přímým ukládáním na nákladní automobil a odvozem do firemní kotelny.

Vytápění a klimatizace objektu byla řešena zvlášť pro jednotlivá patra, což umožňovalo úpravu kvality vzduchu (jeho teploty, vlhkosti, množství nebo jakosti) vždy pouze pro konkrétní patro, popřípadě pro příslušné patro bylo možno klimatizaci vyřadit z provozu a větrat zde pouze filtrovaným vzduchem zvenčí bez použití vzduchu cirkulačního. V každém patře byla samostatná strojovna se samočinnou regulací. Případné přitápění v objektu bylo vyřešeno elektrickými topné pásy, umístěnými na horní straně parapetu.  

Budova byla napojena na tovární parovod. Ohřev teplé užitkové vody byl centrální a centrální bylo i chlazení pitné vody pro fontánky, které byly umístěny na každém podlaží.

Údržba a mytí velkých neotevíravých oken objektu byla vyřešena pomocí závěsného koše, který se pohyboval v kolejové dráze, umístěné na budově ve výšce 67 m. Nástup a nakládka či vykládka pracovních potřeb do koše byla prováděna v místnosti pro skladování čistících prostředků a barev, kam se koš dostal po průjezdu výhybkou v 15. etáži. Přichycení koše k okenním rámům a zamezení výkyvů koše, zajišťovaly dva elektromagnety, které se obsluhovaly přímo z koše.

Technickou zajímavostí budovy je výtahová kancelář ředitele firmy (o rozměrech 6 × 6m), vybavená telefonem a umyvadlem s teplou i studenou vodou a odpadem, samostatným signalizačním zařízením (včetně automatického elektrického požárního hlásiče a otevírání dveří) a klimatizací (elektrická klimatizační jednotka je umístěná na stropě kanceláře).

Mrakodrap prošel celkovou rekonstrukcí (dokončena v roce 2004) a v současné době je sídlem Krajského úřadu Zlínského kraje a finančního úřadu. Ve spodních patrech budovy je restaurace a prostory se stálou expozicí i plochy pro aktuální krátkodobé výstavy. Na terase budovy v nejvyšším patře je provozována kavárna a vyhlídková plošina.

Rekonstruovaná stavba získala prestižní hlavní cenu Grand prix obce architektů za rok 2004.

 

Zlínský funkcionalismus v poválečném období

Po válce a po zestátnění Baťova podniku v roce 1945, odcházejí ze Zlína dvě hlavní osobnosti, které ovlivňovaly zlínskou architekturu v období největšího rozmachu. Odchod Františka Lydie Gahury do Brna a Vladimíra Karfíka do Bratislavy znamená konec tzv. „zlaté éry zlínského funkcionalismu“. Funkcionalismus pak dále pokračuje v projektech architektů Jiřího Voženílka, Vladimíra Kubečky a Miroslava Drofa[6].  

Podle návrhů arch. Voženílka vznikají v poválečném období v areálu továrny nové tovární budovy (na místě budov zničených bombardováním) a v roce 1950 Kolektivní dům - jeden ze dvou kolektivních domů postavených na území Československa.

Architekt Kubečka v roce 1946 vypracoval urbanistickou koncepci pro výstavbu Fučíkovy čtvrti [7] (autorem architektonického řešení byl Vladimír Karfík), v roce 1949 vypracoval plány budovy nového centrálního skladu[8] v areálu továrny, v roce 1950 spolupracuje s V. Karfíkem na projektu budovy Lidové správy (později budova Okresního úřadu).

Architekt Miroslav Drofa se od roku 1945 se podílí na obnově bombardováním zničených továrních a městských struktur a bytové výstavby ve Zlíně a je hlavním poválečným architektem zodpovědným za vývoj konstrukcí nových typů výstavby. V roce 1947 se podílel na projektech experimentálního panelového sídliště na Podvesné IV., je autorem projektů dvou osmietážových Morýsových chodbových obytných domů (1947) a pěti obytných věžových domů (1947), které jsou dodnes výraznou dominantou třídy Tomáše Bati. Mezi jeho projekty patří i projekt experimentálního chodbového domu „Drofa“ (1964), navazující na myšlenku kolektivního bydlení, započatou u Morýsových domů a rozvinutou v projektu Kolektivního domu J. Voženílka.

 

Závěr

Zlínská „baťovská“ architektura je rychlá, úsporná, racionální, dokonale funkční a bezozdobná. Představuje nejen v českém měřítku jedno z nejrozsáhlejších a zároveň nejpromyšlenějších užití dokonalé standardizace a typizace, maximální ekonomizace pořízení stavby a maximální zjednodušení a omezení počtu stavebních prvků na všechny typy staveb. Výsledkem je jedna z nejpůsobivějších větví moderní architektury. Železobetonový skelet s unifikovaným rozponem 6,15m x 6,15 m, doplněný cihelnou vyzdívkou a okny v kovových rámech, je použitelný nejen pro tovární objekt, ale i pro školu, hotel nebo internát. Architektura betonu, cihly, kovu a skla se stala pro Zlín typickou.

Zlín třicátých let je dodnes považován za "architektonický zázrak" a živou učebnici funkcionalismu. Z dostupných zdrojů jsem zjistil, že ve své době byl jediným důsledně budovaným funkcionalistickým městem v Evropě s nezaměnitelným a originálním pojetím výstavby.  Myslím, že v celé Evropě neexistoval podnikatel, který by tak jako Tomáš Baťa ovlivnil vzhled celého města. Podle mého názoru je Baťův Zlín, jako urbanisticko-architektonický celek, fenoménem, který neměl a nemá v evropském měřítku obdoby. Z těchto důvodů považuji Zlín za jedno z nejvýraznějších center meziválečné architektury v českých zemích.

Tento městský celek, s řadou jedinečných solitérních objektů, je významnou součástí kulturního a historického dědictví naší země, a proto je od roku 1990 chráněn statutem Městské památkové zóny. Řada staveb, především z baťovské éry, je zapsána do Seznamu kulturních nemovitých památek.

Významný teoretik architektury Jürgen Siebeck při návštěvě Zlína prohlásil: "Skutečně unikátní je na baťovském Zlínu to, že na rozdíl od jiných projektů té doby šlo o ucelenou koncepci města. Kromě industriálních a úředních budov zde byly postaveny celé čtvrtě, v nichž žili zaměstnanci firmy. Pokroková průmyslová architektura tady byla kombinována se sociální zodpovědností vůči pracujícím." [9]

 

ZDROJ:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_funkcionalistick%C3%BDch_staveb_ve_Zl%C3%ADn%C4%9B

https://architekturazlin.cz/

https://www.zlin.estranky.cz/

https://www.zlin.eu/

https://bydleni.idnes.cz/batuv-zlin-obdivoval-i-legendarni-francouzsky-architekt-le-corbusier-1kh-/architektura.aspx?c=A100416_153457_architektura_web

https://www.zahrada-park-krajina.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=101:zlin-funkcionalisticke-msto-v-zahradach-&catid=65:042009&Itemid=138

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ba%C5%A5%C5%AFv_mrakodrap



[1] Zdroj: https://bydleni.idnes.cz/batuv-zlin-obdivoval-i-legendarni-francouzsky-architekt-le-corbusier-1kh-/architektura.aspx?c=A100416_153457_architektura_web

 

[2] Lineární město: S rozvojem hromadné dopravy se organizace města stávala více závislou na uspořádání dopravních systémů. Dopravní obslužnost navíc měla významný vliv na ceny pozemků. Na to ve Španělsku reagoval Arturo Soria y Mata, který představil koncept tzv. „lineárního města“ (1882). To se mělo rozvíjet podél vysokorychlostních a vysokokapacitních dopravních tras vycházejících ze stávajících měst. Novou myšlenkou bylo vyšší zhodnocení stavebních investic do dopravních tras (železnice či rychlostní komunikace). Navíc město mělo nabízet snadnou dostupnost zelených ploch a relativně snadné možnosti rozšiřování (prodlužováním konců). Široký ohlas nalezla koncepce lineárního města v řadách avantgardních umělců (kupř. Le Corbusier, N. A. Miljutin či I. Leonidov), později se tento přístup k uspořádání města objevil při plánování některých evropských měst (Kodaň, Paříž, Stockholm, Zlín). 

Zdroj: Ing. arch. Magdalena Hledíková, Diplomová práce: Projevy environmentálního myšlení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20. století; https://is.muni.cz/th/74365/fss_m/Diplomova_prace.txt

 

[3] Pásmové město – nejdůležitější a nejpodnětnější teorie sovětské avantgardy. Tvůrcem koncepce pásmového města je Nikolaj Alexandovič Miljutin. Jeho pásmové město je vrcholem logického uspořádání města, které má být rozčleněné na několik rovnoběžných pásem, tvořících pořadí: průmyslová výroba – bydlení – rekreace, resp.zemědělství. Představuje snahu o spojení průmyslového města se zemědělským osídlením. Pásmové město mělo velký vliv na urbanistické projekty a teorie 20. století.

Zdroj: https://sk.wikipedia.org/wiki/Kon%C5%A1truktivizmus_%28architekt%C3%BAra%29

 

[4] Ideální průmyslové město - návrh města byl důsledně funkčně zónovaný a domy byly vypracované do úplného architektonického detailu. Francouzský architekt a urbanista Tony Garnier (*1869 – 1948) ve svém projektu Cité Industrielle (Industriální město) důsledně domyslel zónování města, oddělení průmyslu od bydlení, řešil i další zázemí a rekreačních příležitosti. Ve svých projektech uplatňoval tehdy nové stavební materiály i nová architektonická řešení a tím dal základ funkcionalistickým idejím, propagovaným později především Le Corbusierem, který byl Garnierovým projektem velmi ovlivněn.  

Zdroj: https://sk.wikipedia.org/wiki/Tony_Garnier

 

[5] Zahradní město – nejvýraznější urbanistická koncepce 19. století, která ovlivnila následující vývoj moderního urbanismu. Jejím autorem byl Ebenezer Howard, který od 90. let 19. století propagoval decentralizované osídlení. Rozšířil ideu města vázaného na samostatný průmyslový podnik vytvořený konkrétním průmyslníkem (R. Owen). Obyvatelstvo mělo být přesunuto ze starých přeplněných měst do rodinných domů měst zahradních. Zahradní město mělo být: limitováno populační velikostí (32 000 obyvatel), s odpovídajícím počtem pracovních příležitostí, s rozsáhlými zelenými pásy pro účely zemědělské, rekreační a omezující nekontrolovatelný růst, s obecním vlastnictvím pozemků, které by byly pronajímány pro soukromé využití. Ohlas myšlenky zahradního města byl ve své době mimořádný. Tyto myšlenky se významně uplatnily při stavbě měst v následujících desetiletích.

Zdroj: Ing. arch. Magdalena Hledíková, Diplomová práce: Projevy environmentálního myšlení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20. století; https://is.muni.cz/th/74365/fss_m/Diplomova_prace.txt

 

[6] Arch. Miroslav Drofa (1908-1984) – v r. 1928 nastoupil do stavebního oddělení firmy Baťa, kde spolupracoval s renomovanými architekty jako byl František Lydie Gahura, Vladimír Karfík a Jiří Voženílek. Spolu s nimi se stal tvůrcem výrazného funkcionalistického stylu, tolik charakteristického pro město Zlín. Pro jeho projekty jsou typická konstrukčně a dispozičně jednoduchá a funkčně promyšlená účelná řešení, která snižují investiční náklady staveb a přesto je jimi dosaženo vyššího standardu bydlení. V roce 1939 se spolu s architektem Karfíkem podílel na projektu nové továrny firmy Baťa, návrhu nové školy, společenského domu i sídliště pro zaměstnance ve Zruči na Sázavou, kde vytvořili podobné zónové členění jako ve Zlíně - tedy zóna výrobní, zóna služeb, škol a zóna obytná. V roce 1942 se stal vedoucím oddělení pro bytovou výstavbu ve Zlíně. Současně se podílel i na projektech pro další z Baťových satelitů, Otrokovic-Baťova, Napajedel, slovenského města Baťovany, dnešní Partizánské. Za války se ve stavebním oddělení fy. Baťa podílel na prvních pokusech montáže domků z panelových dílců na Lesní čtvrti.

 

[7] Fučíkova čtvrť - oproti předválečným koloniím individuálních domků, se přistoupilo ke kolektivnějšímu pojetí řešení bydlení, které nemohlo u Baťů najít kladné odezvy. Domy byly třípodlažní, řešení dispozice bytů bylo velmi pokrokové - součástí byla automaticky vestavěná kuchyňská linka a ústřední topení. Fenoménem zde jsou vchodové plastiky (každý vchod má specifický znak nade dveřmi), které byly specificky navrhovány pro každý dům. První byty tohoto nového sídliště byly v roce 1947 předány jako vůbec první byty dokončené v poválečném Československu.

 

[8] Budova nového centrálního skladu - revoluční pokus vytvoření skladovacího objektu, využívajícího všech moderních metod. Desetipodlažní budova o rozměrech 78 x 72 metrů, s trafičním baťovským skeletem 6,15 x 6,15.

 

[9] Zdroj: Stojar, P.: Zlín mezi baťovskou tradicí a tupou zvěří , https://www.literarky.cz/?p=clanek&id=1784